Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu nedávno vydal přelomové rozhodnutí (sp. zn. 31 Cdo 2273/2022), které převratně mění způsob „moderace“ (snížení) smluvní pokuty soudem. Při této moderaci soud posuzuje, zda je výše smluvní pokuty přiměřená „hodnotě“ povinnosti zajišťované smluvní pokutou, a zda není na místě snížení nároku na smluvní pokutu, pokud by byl ve zjevném nepoměru ke způsobené škodě.

Dosavadní rozhodovací praxe totiž při moderaci smluvní pokuty nezohledňovala skutečnosti, které nastaly až po ujednání smluvní pokuty, nýbrž pouze účel, důvod a význam, které strany pokutě přisuzovaly v době jejího sjednání (tedy při sjednání smlouvy, která ujednání o smluvní pokutě obsahovala). To bránilo poměřit zájmy stran v situaci, kdy došlo k porušení pokutou utvrzované povinnosti, a zhodnotit tak, zda je výše smluvní pokuty spravedlivá vzhledem k reálně dotčeným zájmům věřitele, tedy okolnostem.

Nejvyšší soud se proto nyní od dřívějšího pojetí odchýlil a vnímá jako zásadní zohlednit také okolnosti ve kterých se strany nacházely v době samotného porušení smluvní povinnosti a po něm, nikoliv tedy při sjednávání smluvní pokuty. Nově je tedy pro moderaci smluvní pokuty naprosto stěžejní zkoumání přiměřenosti konkrétního nároku na zaplacení smluvní pokuty ve vztahu k porušené povinnosti (nikoliv tedy pouze přiměřenost samotného ujednání o smluvní pokutě).

Pro výše zmíněné předepsal Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí tříkrokový „test moderace“.

1. V prvním kroku má soud podle základních interpretačních pravidel občanského zákoníku zjistit, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit.
2. Ve světle zjištěné funkce smluvní pokuty se pak má zabývat veškerými okolnostmi konkrétního případu, a to jak těmi známými při sjednávání smluvní pokuty, tak těmi nastalými až později za předpokladu, že mají v samotném porušení smluvní povinnosti původ a byli-li v době porušení povinnosti předvídatelné.
3. Na základě těchto okolností pak zhodnotí, zda je výše smluvní pokuty přiměřená k věřitelovým zájmům, které byly narušeny. Jestliže nezjistí její nepřiměřenost, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit. V opačném případě soud ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši se zřetelem k těm funkcím, které má plnit a s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti.

V praxi se závěry Nejvyššího soudu rozhodně promítnou do povahy ujednání o smluvní pokutě. Nově již nebude stačit přiměřenost samotného ujednání, ale je nutné, aby každý konkrétní nárok byl přiměřený vůči dotčeným zájmům věřitele.

Lze tak doporučit specifikovat ve smluvním ujednání funkci smluvní pokuty a zájmy, které smluvní pokuta chrání. Ovšem i tak z nynějšího rozhodnutí vyplývá, že přiměřenost smluvní pokuty bude možné hodnotit až po vzniku konkrétního nároku, kdy budou teprve známy veškeré relevantní okolnosti případu.

‍